Pocit
19. 11. 2011
když nejkratší
se věčnou stává
láska tvoje popínavá
je to k breku
neznaje léku
pak těžko se ti žije
pláč nepomáhá
stoletá kopie
ztracená rovnováha
zármutkem se oblékáš
slzami myješ
konce nehledáš
šeptáš si dokola
smutek nezabiješ...
se věčnou stává
láska tvoje popínavá
je to k breku
neznaje léku
pak těžko se ti žije
pláč nepomáhá
stoletá kopie
ztracená rovnováha
zármutkem se oblékáš
slzami myješ
konce nehledáš
šeptáš si dokola
smutek nezabiješ...
Publikoval(a): Rezervé, 10.8.2011
Komentáře
Přehled komentářů
to jo, moje rovnováha je nevyvážená celý dlouhý léta :o) Tahle básnička je o tom, jak potřebuju milovat a být milována, jak jsem dostala jednou v životě takovej zásah, že jsem se z toho už nikdy nevyhrabala a o co kratší ta chvíle byla v porovnání s ostatníma, o to měla větší sílu, nejde se z ní vybrečet, ani upít se nedá a ten otisk prostě zůstává a kejvá tou rovnováhou pokaždý, když se objeví něco, co by se tomu mohlo podobat. Ale to už je tak dávno, že se to asi možná ani nikdy nestalo :o))
....
(párkostroj, 25. 11. 2011 0:08)Básenku už sem četl,a stále a stále z ní vyzařuje smutek a deprese,ale časy se měněj a rovnováha taky.
....
(rudá sonja, 20. 11. 2011 12:08)já Ti mám takovej pocit, jakoby to bylo jedenáctý přikázání...
:o)
(čmelda, 25. 11. 2011 22:58)