Básně...

K čemu ale nedokážu být lhostejná, je zdravotní stav mých psů. Floriánek dostal mnoho léků. Postupně se mi začaly plést s mými. Občas jsem si do úst vložila tobolku na zkvalitnění srsti a svému psovi chtěla dát léky na štítnou žlázu. Vážně přemýšlím, zdali si na Silvestra vědomě nevezmu psí homeopatika na uklidnění. Vadí mi totiž hluk..
V bytové jednotce 2 + 1, což není kuchyň a dvě místnosti, ale dva psi + jedno dítě, se občas ztrácíme v tom, kdo je kdo, čí jsou léky, případně koho je žrádlo. Našemu Toníkovi zachutnaly psí granule. Kamarádka mě ujistila, že jsou bohaté na proteiny. To mě uklidnilo.
Podobně roztomilé je to při venčení. Na první pohled to vypadá, že venčí oni mě, protože za nimi obvykle vlaju na vodítku. Pokračuje to výkřiky: 

„Toníku, nežer sakra ty hovna".

A přitom jsem se, díky výchovnému modelu mých rodičů „co by tomu řekli lidi", sama dopracovala ke sběru hoven po svých několikanohých miláčcích. Také mi k plnění této občanské povinnosti pomohl zaměstnanec technických služeb. Jednou jsem venčila psy v brzkých hodinách. Florián seděl tak, že se nedalo dělat, že nedělá a do letního ticha se ozvalo: 

„Paninko, už vám někdy přilítlo to, co dělá váš pes do vobličeje? Víte jaký to je pro ty kluky, když sekaj trávu a plácne je to ještě za tepla do ksichtu?"

Hádám se většinou v situacích, kdy jsem přesvědčená o tom, že mám pravdu. V téhle situaci jsem se styděla, protože měl pravdu on.Od té doby chodím vybavena mikrotenovými sáčky. Často vzpomínám na Cimrmanovu hru Opeřený had. Postavy v té hře, se totiž jmenují např.Tančila jako blázen až do bílého rána, Skákal přes oheň až si propálil mokasíny, nebo Nerada se myje. Cimrman věděl, proč to dělá, proč ta jména. Moji psi se naučili vykonávat potřebu synchronizovaně. Jak tak kolem nich poskakuju a z kapsy mi padají klíče, mobil, případně rulička s mikrotenovými sáčky, napadá mě, že bych se mohla jmenovat Tančila mezi hovny až do toho šlápla. Na druhou stranu mám dobrý občanský pocit, že je díky mě na světě o pár exkrementů míň.
Můj manžel občas řekne, že se ocitl v útulku on sám a ve vypjatých situacích má chuť dobrovolně odejít do pořadu Chcete mě. Možná se chce jen nechat pochovat Zdeňkem Srstkou. Sany z útulku to štěstí měl a opravdu čumákem v tvář, se se Zdeňkem Srstkou setkal.
Někdy je to prostě hodně zamotané. Nedávno jsem byla u veterináře pro další dávku antibiotik a hypoalergenní šampon. Chodím k němu raději o pár minut dříve, abych pak dlouho nečekala ve frontě zvířat. Stála jsem venku přede dveřmi jeho ordinace a postupně nás začalo přibývat. Přituhovalo, byly jsme už čtyři. Čtyři ženy a ani jedna z nás, neměla žádné zvíře. Bylo to den před Štědrým dnem, problesklo mi hlavou, jestli nás to všechny nesemlelo tak, že místo u psychologa, hledáme pomoc veterináře. Agrese narůstá, každý druhý člověk je kousavý. Řekla jsem do ticha, pár minut před otevřením:

„Čtyři ženský na veterině a ani jedna nemá zvíře". 

Podle reakce smíchu, to proběhlo hlavou všem. Začala jsem mít obavy, jestli se neotevřou dveře a místo pana doktora Janouška, nevezme za kliku nějaký dobře rostlý pes, třeba Irský vlkodav a neřekne:

„Dobrý večer dámy, co pro vás můžu udělat?". 

Nakonec to dopadlo dobře. Možná proto, že bylo před Štědrým večerem, vykoukla ze dveří velká hlava Maxipsa Fíka a hlubokým, důvěrně známým, přátelským hlasem, se zeptala:

„ahoooj, není tu někde Ája? "